Vše co vás může zajímat

Kosmonauté jsou pokládáni za jedny z nejdůvěryhodnějších osob v problematice UFO. Právě proto, svá pozorování udržují v tajnosti (i díky nařízením), aby nebyli zesměšňováni. Po pádu železné opony se ale začali objevovat různá svědectví o setkání UFO ve vesmíru, nebo lety s ním související.

Jedním z nich je také setkání 2 ruských kosmonautů Lazareva a Makarova k němuž došlo při havárii kosmické lodi Sojuz 18-1.

Plukovník Vasilij Grigorjevič LAZAREV (23.02.1928 - 31.12.1990) VESMÍRNÉ MISE: 27.09.1973 - 29.09.1973 (Sojuz 12) 5.5.1975 (Sojuz 18-1, havárie nosné rakety)

Oficiální informace o průběh letu

Start 05.04.1975 v 11:04:54 (11:02) UT (GMT) z rampy LC1 kosmodromu Bajkonur. Plánován dvouměsíční pobyt na orbitální stanici Saljut 4. Po ukončení činnosti 2.stupně nosné rakety nedošlo k oddělení od 3.stupně rakety. Po zážehu motorů 3.stupně potvrdil řidící systém odchylku od plánovaného režimu letu a v T+291 s ve výšce 192 km vydal příkaz k přerušení letu a návratu po strmé balistické dráze. Přetížení dosáhlo 20,6 G. K přistání došlo 05.04.1975 v 11:26:21 UT jihozápadně od Gorno-Altajska (viz.mapka) (Altajská rep.-Ruská federace) na zasněženém svahu hory v pohoří Altaj, poblíž hranice s Čínskou lidovou republikou (některé zdroje uvádějí, že místo přistání bylo již 2 km za hranicí). Doba letu : 21 min 27 s. Přistávací modul se otočil na bok a zůstal na okraji několikasetmetrové propasti, zaklíněný mezi stromy do kterých se zachytil také neodstřelený přistávací padák. Pouze kosmonaut Lazarev utrpěl lehké vniřní pohmoždění a zranění nohy. K záchraně posádky došlo za velmi obtížných podmínek druhý den 06.04.1975.

Oba kosmonauti neměli nárok na vyplacení 3000 rublů letového bonusu, a tak byli alespoň odměněni Brežněvem placenou dovolenou.

Neoficiální verze podle obou kosmonautů

Na sovětském kosmodromu Bajkonur ráno 5. dubna 1975 bylo rušno. Dva kosmonauté, Vasilij Lazarev (lékař a zároveň důstojník vojenského letectví) a Oleg Makarov (konstrukční inženýr, specialista na havarijní situace) byli připraveni ke startu kosmické rakety Sojuz. Oba již jednou uskutečnili společný let lodí Sojuz-12, kdy se testoval zdokonalený systém zajištění a ochrany života v mimozemském prostoru a také nové skafandry. Přestože o Makarovovi kolovaly poznámky, že přináší smůlu, šlo o člověka s klidnou myslí, který nikdy nepropadal panice, přestože v kosmickém prostoru již zažil nejednu těžkou chvíli, ale vždy (i v těch nejnebezpečnějších situací) dokázal najít nejoptimálnější řešení.

V 10:30 hod. místního času byli už oba piloti v kosmické lodi na svém místě a začalo odpočítávání před startem. Vasilij Lazarev popisuje, jak si oddechl, když (podle něho) nejnáročnější část letu tj. start, už měli za sebou. Nyní již naslouchali hlasu operátora, který je informoval o průběhu času po startu a technických datech v raketě, které byly normální. Ve chvíli, kdy hlas operátora spojení oznamoval: "Všechno v…" nastala nějaká porucha, jakoby někdo napodoboval a opakoval hlas operátora. Znělo to příliš uměle, jako hlas z počítače nebo robota, který jim chtěl něco sdělit. Bohužel, kosmonauti ničemu z těchto hlasů nerozuměli. Vše trvalo jen několik sekund, když se náhle kabinou rozezněla siréna a zablikalo červené světlo s nápisem "havárie nosné rakety". Čas ukazoval 270 sekundu letu a k dosažení oběžné dráhy zbývaly ještě čtyři a půl minuty. Alarm oznamoval, že loď nemůže dosáhnout oběžné dráhy a proto se havarijní systém s kabinou s lidskou posádkou oddělí od nosné rakety a bude klesat zpět k Zemi.

V tu chvíli dva kosmonauti namísto hlášení s centra letové kontroly, opět uslyšeli podivné zvuky připomínající napodobeninu lidského hlasu. Nemohli pochopit, jak se na tento přísně chráněný komunikační kanál může napojit někdo cizí. Nyní byli oba dva pod vlivem silného přetížení, které – jak již to znali z předchozích zkoušek – mohlo vést i ke krvácení po celém těle. Jakmile se dostali do hustých vrstev atmosféry, viděli kolem sebe ohnivé peklo, na skle se usadily žluté saze a nejdříve slyšeli šum, přecházející v ostrý hvizd, až nakonec nastal obrovský rámus. Otřesy se pozvolna zpomalovaly, ale kosmonauti se stejně nemohli vůbec pohnout, když pod vlivem přetížení byli na svých místech jako přikováni. Po několika dalších sekundách se otevřel padák zpomalující přistání a nastalo ticho.

V centru kosmických letů již věděli, že došlo k havarijní situaci, ale jakmile po chvíli uslyšeli hlas Lazareva, okamžitě zaměřili pozici části rakety Sojuz s posádkou. Ta se právě nacházela nad horami Altaje, poblíž hranice s Čínou. Od Bajkonuru to byly dva tisíce kilometrů. Odtamtud již vyslali skupinu záchranářů a do mikrofonu upozorňovali kosmonauty na vysoké hory, které jsou nyní pod nimi.

Lazarev a Makarov byli v tu chvíli nad pásem Altajských hor ve Střední Asii, táhnoucím se na jihovýchod od Sibiře až do pouště Gobi. Dobře věděli, co taková varování z centra znamenají: nedostupné štíty hor, dosahující výše nad tři tisíce metrů, skalní útesy, rozsedliny a propasti, čili krajina pro člověka téměř nedostupná. Pomalu se přibližovali k zemi, neměli však žádnou možnost k uskutečnění nějakého manévru. Nezbývalo jim nic jiného, než se oddat do rukou osudu.

Náhlý otřes signalizoval, že se konečně nacházejí na pevné zemi. Nyní bylo zapotřebí provést manévr k odpojení padáku, aby nemohlo dojít k dalšímu vzlétnutí, což by mohlo být velice nebezpečné. Oba kosmonauti však byli příliš vyčerpaní, aby cokoliv učinili. Přesto kabina zůstala ve své stabilní svislé pozici. Jakmile se po určité době Lazarev a Makarov dostali z kabiny ven, s hrůzou zjistili, že díky padáku "zaparkovali" na úbočí hory zaklíněni mezi keři na skalním výstupku. Od propasti je dělilo jen několik metrů. Vše pokrývala vrstva čerstvého sněhu, sahající mužům až po pás. Než nastalo setmění, podařilo se kosmonautům rozdělat oheň a po nějaké chvíli – už za tmy - se na nebi objevila světla, signalizujíce "ztroskotancům", že už byli objeveni.

Ještě předtím, jak seděli u ohně, bylo nad nimi jasné nebe a kolem naprosté ticho. V tu chvíli uslyšeli ve vzduchu zesilující hvizd, až oba najednou na obloze spatřili nějaký objekt, jenž nad nimi zůstal bez pohybu stát. Nebylo možné určit jeho tvar ani výšku, zřejmé bylo pouze vyzařování jemné fialkové záře. Asi po půl minutě podivný objekt velice rychle zmizel, stejně rychle, jako se předtím objevil.

Oleg Makarov při svém soukromém pobytu v Londýně v roce 1996 několika západoevropským novinářům řekl: "Nemám pochybnosti o tom, že jsme na vlastní oči viděli UFO. Rovněž jsem přesvědčen, že tento objekt usiloval navázat s námi radiový kontakt. Jsem si jist, že díky tomuto UFO jsme přistáli bez úhony v této měsíční krajině Altajských hor." Na otázku, proč on nebo Vasilij Lazarev se už tenkrát v Bajkonuru nezmínili o záhadném létajícím objektu, Makarov odpověděl, že v té době ti piloti a kosmonauti, kteří tvrdili, že viděli neidentifikovatelné objekty, nebo projevy tzv. nadpřirozených sil, byli okamžitě ze svého postavení odsunuti. Makarov ještě poznamenal, že nahrávka s podivným hlasem byla předána k podrobnému výzkumu. Ovšem z neznámých důvodů se pak ztratila a více se již nikdo k tomuto tématu nevrátil.

Koncem prosince roku 1980 došlo v britské ufologii k významné události, která byla popsána, jako setkání třetího druhu. Tento takzvaný Rendleshamský incident je považován za nejvýznamnější proto, že se podařilo získat fyzické stopy, které zanechalo UFO.

Mapa části Anglie s Rendleshamskou oblasí

V roce 1980 jednotky RAF na základně ve Woodbridge a Bentwastersu v Suffolku, byly vystřídány americkými letkami, které formovaly obranu NATO v Evropě. V noci 27.prosince vzlétla hlídka, která měla prověřit východní část vzdušného sektoru v oblasti Woodbridge. Během tohoto letu bylo zpozorováno světlo, které se pohybovalo dole mezi stromy v blízkém Rendleshamském lese. První doměnkou bylo, že se snad nějaký letoun ocitl v nesnázích. Té noci však již žádná jiná letadla nelétala. Woodbridská kontrolní věž i obranná radarová stanice RAF přesto zaznamenaly objekt prolétavajíce ze severu. Do oblasti byla vyslána hlídka 3 osob a začalo pečlivé vyšetřování. První na řadu přišel tmavý porost v okolí, když pak došli na velkou louku, uviděli zářící objekt trojúhelníkového tvaru, který stál na třech zpevněných trojnožkách. Zdálo se, že povrch objektu je kovový. Na vrcholu měl velké červené světlo a po celém spodním obvodu svítil intenzivním modrým světlem.

Záhadný objekt se však vrátil do Rendleshamova lesa i příští noc. Byl spatřen jak podplukovníkem Haltem, tak i jeho kolegy, což tvořilo finální tečku oficiálního záznamu státu. Podplukovník Charles Halt situaci popsal takto:

"V místě kde objekt přistál, zůstaly na terénu stopy o průměru cca 17 cm a hloubce necelé 4 cm. Následující noc (29.prosince 1980) byla oblast změřena na přítomnost radiace. U tří vytlačených prohlubní, které zbyly po vzpěrách a uprostřed trojúhelníkové formace kterou tvořily, mělo záření beta/gama hodnotu 0,1 milirentgenu. Strom, který byl nedaleko těchto stop vykazoval na přivrácené straně hodnoty mezi 0,05 - 0,07 milirentgenů."

Sádrový odlitek údajného otisku podpěry

"Červené světlo bylo vidět skrze stromy. Pohybovalo se a pulsovalo. V jedné chvíli se od něj oddělila zářící část, která se rozdělila na další samostatné objekty, která pak zmizela. Následně byly spatřeny na obloze. Dva objekty letěly na sever a jeden na jih. Všechny přibližně 10 stupňů nad horizontem. Objekty se pohybovaly rychle v ostrém úhlu, přičemž zářily červeným, modrým a zeleným světlem. Objekty, které letěly na sever, bylo možné pozorovat silnými dalekohledy osm až dvanáct minut. Ty se pak točily v kolech. Objekt na jihu byl viditelný další dvě, nebo tři hodiny a čas od času blesknul jasným světlem."

V zápisu také stojí výpověď letce Lawrence Warena, který byl svědkem tohoto jevu, ten údajně prý pozoroval záhadné bytosti uvnitř tohoto objektu. Jak se přibližoval k UFO, zdálo se mu, jakoby se čas nějak divně zpomalil. Malý objekt se přimknul k větší části lodě těsně předtím, než se rozdělila na tři části. Waren popsal, že uvnitř těchto objektů viděl postavy s velkýma očima. Velitel základny plukovník Gordon Williams tvrdil, že mu Waren po návratu řekl, že viděl světlo a postavy, které se s ním snažily komunikovat pomocí rukou. Pak se náhle ozval nějaký ostrý svist a bytosti zvedly své paže, možná že kvůli odpovědi a možná k vůli obraně. Pak jim přes jejich oči spadla nějaká ochranná blána, která následně zjasněla. Na letišti působili perfektně vycvičení vojáci, obsluha byla vybavena videokamerami a dalším nahrávacím zařízením. Waren v rozhovoru s britským ufologem Timothy Goodem potvrdil, že hlídku hledalo v okolí asi 80 lidí. Když je nalezli, byl Waren i ostatní, hluboce otřeseni tím co viděli. Oční sítnice pilota byla poškozena zřejmě silným intenzivním světlem a z šoku mu zešedivěly vlasy. Waren, Goodovi řekl, že po podání hlášení o tomto setkání byl jemu a dalším, promítnut film o UFO z druhé světové války v Korei a ve Vietnamu s tím, že se jedná o vysoce tajnou záležitost.

Charles Halt

Rendlehamský incident je důležitý nejen z tohoto důvodu, že se podařilo zajistit a změřit fyzické důkazy o přítomnosti UFO, ale také tím, že je jasným důkazem toho, jak autority tyto informace utajují. Hlášení podplukovníka Halta, které popisovalo aktivity UFO a zanechané radioaktivní stopy, bylo zasláno na ministerstvo obrany, které přišlo do rukou Donalda Morelanda, velitele sousední jednotky v Benwatersu. Ten se v únoru 1981, tedy v době kdy zkoumal a prověřoval zprávu o tomto incidentu, setkal s Brendou Butlerovou a Dotem Streetem, kteří se o tento případ zajímali, sdělil, že o incidentu nic neví. Tvrdil to až do té doby, kdy bylo hlášení podplukovníka Halta zveřejněno v USA na základě amerického práva na informace. Je ironií, že britští vyšetřovatelé museli čekat až do zveřejnění tohoto dokumentu v USA, než britské ministerstvo obrany vůbec připustilo, že má toto hlášení ve svých spisech. Jestli-že je toto vše pravdou, tak zde byla těžce zanedbána obrana britského území a pokud ministerstvo obrany skutečně vyšetřovalo proniknutí neidentifikovaného objektu, proč to oficiálně stále utajuje?

Informace o údajném setkání s humanoidními tvory v Randlehemském lese se dosti rozcházejí. Některé popisují přátelskou komunikaci, jiné zas útok ze strany "mimozemšťanů". Komunikace s těmito tvory byla prý i natočena na video. Film byl samozřejmě utajen a zmizel neznámo kde. Tyto rozcházející se údaje na věrohodnosti moc nepřidávají, nicméně je jisté, že tenkrát se v Rendleshamském lese opravdu něco stalo.

Byly tu i snahy objasnit výskyt UFO v Rendleshamském lese s pomocí starých dobrých přirozených jevů. Ten nejpřirozenější nabízí možnost, že vojáci byli zmateni světlem blízkého majáku, který prosvítal skrz stromy. Avšak proč by byli vojáci najenou zmateni majákem, když se s ním setkávali každý den?

Zároveň bylo zjištěno, že někdy tou dobou zřejmě prolétl nad jižní Anglií jasný meteor, bolid. Tady už můžeme zase trochu zapojit fantazii a spekulovat. Dá se předpokládat, že bolid třeba nemusel být meteorem, ale že to mohla být zanikající družice. Víme, že spousta družic je vybavena jaderným reaktorem a obsahují nejrůznejší citlivé údaje. Takový incident by se samozřejmě, pokud by trosky družice dopadly na obydlené území, nějakou dobu utajoval a oficiální výpověď podplukovníka Halta byla mohla být pouze zástěrka. To už jsou ale jen pouhé spekulace.